Kapitola první- Jenom další den.

Schody, schody, prach a ledový vítr, voják se na Christophsis dostal před 2 týdny a už byly jeho dětské představy v koncích. Nádech, výdech a znovu nádech, výdech. Vnitřní polstrování jeho helmy bylo nasáklé studeným potem a on se snažil co nejvíce vyjít daších pár schodů. Přes zamlžené hledí nic neviděl, ale nijak mu to nevadilo, protože v temné šachtě úzkých požárních schodů byla skoro tma. Jediné co prosvětlovalo vzduch plný prachu, který muže pálil v plících byla velitelova do helmy zabudovaná svítilna. Voják se donutil překročit dalších pár schodů a zastavil se na malém odpočívadle. Skleněné zábradlí lemující uzké schodoště zaskřípalo když se otáčel čelem k novému úseku schodů. Podíval se na zed a pokusil se přečíst číslo podlaží, ale ve tmě nic nerozluštil. Znova se proto nadechl a vykročil za světlem, na schody. Když už myslel že mu plíce plé prachu selžou, bušící srdce praskne a on se svalí s plnou polní na své bratry bod sebou, uviděl tenký proužek světla. Tento proužek nevycházel z velitelovy svítilnyy ale pronikal sem od někud z vrchu. Nová energie se mu vlila do žil, až jej to překvapilo, zabral a pokoušel se co nejrychleji dostat ke zdroji světla. Vojáci kolem něj reagovali stejně, potěšilo jej, že velitel dveře, jelikož to byli opravdu úzké požární dveře otevřel. Voják se s nadšením vpotácel do místnosti a asi po 10 metrech se sesul ke zdi. Chvíli oddechoval a poté si stáhl velký vojenský batoh a položil jej na hladkou betonovou podlahu. Skořepinový batoh zaškrábal o zem a tiše zacinkal. Voják se neomaleně posadil vedle batohu a sundal si helmu, spocené na krátko střižené vlasy se mu nahrnuly do čela. Studený pot mu stékal po obličeji a on si jej otřel hrubou, pogumovanou rukavicí. Zahleděl se na vysoký, šedý a popraskaný strop. Chvíli na něj civěl a poté se porozhlédl po místnnosti. Většina klonů už vystoupala z temnoty požárních schodů a stejně jako on si posedali podél nosné zdi dlouhé místnosti. Jedenácté patro této kancelářské výškové budovy, do kterého se právě dostali bylo speciálně vybráno pro jejich misi. Až separatistická vojska budou znovu útočit na vojenský tábor Republikové armády, bude to právě tato odstřelovací jednotka, čekající v této budově, kdo je uvidí, jako první a oznámí to velitelství. Na tuto misi dostali také velkou krabici s anténou která by měla odolat veškerému rušení a zprávu odeslat za každou cenu. Velitel, si právě odkládal zavazadlo ke dveřím k požární šachtě, z které právě celá jednotka vystoupala. Následně se skrčil k rušičce a začal s jejím zapojováním do sítě.

V celé Chaleydonii (hlavním městě planety Christophsis) nebyl proud, kvůli separatistickému útoku na hlavní Chaleydonskou elektrárnu, při kterém se jim podařilo zničit hlavní generátor. Obrovské město ve kterém nebyl dům který by měl méně než 10 pater, zůstalo tak úplně bezmocné. Většina místních obyvatel zemřela při útocích nebo byli odvedeni do separatistických sběrných táborů. Republikové síly dorazili až poté co se jim podařilo prorazit, blokádu kolem planety ale ta se do 2 dnů od vylodění na povrchu, znovu zformovala. Vojska Velké armády republiky tak byla naprosto oddělena od svých zásobovacích a zdravotních lodí na orbitě, zásoby se k nim dostávali velmi těžce a to pouze když se malé zásobovací lodi podařilo proklouznout skrze Separatistickou blokádkou. Jídla, munice a jiných důležitých zásob potřebných pro zdravý chod vojska byl nedostatek. Proto museli jedijští generálové každý krok pečlivě zvážit, jelikož si nemohli dovolit žádnou náhlou přestřelku, kde by ztratily mnoho mužů a munice. Separatisté na tom byli mnohem lépe jelikož se hned ze začátku zmocnili většiny Christophsiských skladů jídla a munice, přesto měli tu nevýhodu že při zničení elektrárny ztratily mnoho proudu který byl pro jejích bitevní droidy tak nezbytný. Obě strany se tak přetahovali o jednotlivé městské části a zuřivě bojovali o každou budovu.

Mezitím co velitel zapojoval rušičku, voják se zahleděl na skupinku, která z temných schodů právě vynesla těžký kulomet s trojnožkou a dvě velké bedny munice. Těžce oddychující vojáci se právě dopotáceli až k dvojitým dveřím. Tyto dveře vedly na venkovní podlouhlý balkon, který byl zabetonován do konstrukce budovy, což bylo na Christophsis neobvyklé, jelikož tu bylo skoro všechnono postavěno z Christophsiského krystalového skla. Tento balkon byl dalším důvodem proč byla vybrána tato budova a toto patro. Ve skupince oddychující kolem kulometu byl i Weight, Apollo a velitel celé skupiny Vengar, byli jediní kdo už byli na frontě.

Jelikož válka začale teprve před pár týdny, jediný střet na kterém mohli být nasazeni byla bitva o Geonosis, která tuto celogalakticou bitvu započala. Tento náhlý střet moc mužů nepřežilo a ti co ano se pojmenovali 501ní klonová legie Velké armády republiky. Každý nově příchozí klon se chtěl do 501ní přidat, ale Apollo, Weight a Vengar to odmítli. Vengar proto, že mu nabídli aby vedl vlastní jednotku mimo 501ní, Apollo proto že to byl zdravotník a byl toho názoru že by neměl být vázán na jednotku, ale měl by bý nasazen tam, kde je ho třeba. No a Weight, tomuto hřmotnému chlapíkovi, s rozcuchaným plnovousem nikdo moc nerozuměl, snad kromě Apolla, který byl ze stejného cvičného sqadu na Kaminu, kde spolu vyrůstali a podstoupili výcvik. Většina starších vojáků říkala že Weightovi přeskočilo na Geonosis, kde zažil to největší peklo a skoro přišel o oko, na které skoro neviděl. I přes to že byl na jedno oko slepý, měl šibeniční humor a táhnul k alkoholu, který byl v Klonové armádě přísně zakázán byl Weight jeden z nejlepších kulometčíků celé armády na Christophsis. Takže vlastně nikdo neví proč se Weight nepřipojil k 501ní jako ostatní. Tak či onak voják byl rád že je Weight ve stejné jednotce jako on. Další muži stojící u Weighta byli členi takzvané kulometné jednotky, byl to Pusher a Drag kteří asistovali kulometčíkovi. Podávali mu náboje, pomáhali mu přenášet kulomet, munici a kryli mu záda, zatím co se snažil zkrotit tuto nenasitnou bestii s názvem E-WEB těžký opakovací blaster. Pusher byl vojákův nejlepší přítel, vyrostli spolu, dokončili spolu základní vícvik a protože se zpozdili při nástupu do transportérů a neletěli společně se svým sqadem, byli ještě stále naživu. Když Republika vypustila druhou vlnu transportérú aby posílila své vojáky na povrchu nepodařilo se jí blokádu prorazit a proto byly transporéry snadným cílem pro separatistické stíhací droidy. Zrovna transportér který převážel squad, lidi s kterými oba vyrostli a dokončili zkoušky, aby se stali vojáky, byl sestřelen. Muže, bratry, které znali celý život a s kterými si představovali válku, jako dobrodružství plné hrdinských skutků a vítězství, najednou viděli během několika sekund zemřít ve velkém výbuchu. Tento okmžik se jim vryl do paměti a do dnes měli noční můry o tom jak je vidí hořet. Vylodění na povrchu bylo také velkou fackou a pouhým utvrzením že nic není takové jak jim to bylo říkáno.

 Klonový vojáci byli od malička vychováváni jako bojovníci. Už od útlého věku se z nich stávali otroci propagandy, propagandy velké Republiky, která existuje už tisíce let a která zajištuje v galaxii mír. Vždy byli předurčeni bojovat a zemřít pro Republiku, pro Republiku, kterou ani nikdy pořádně neviděli jelikož celý dosavadní život strávili na deštivé planetě Kamino. Byli jim vnucovány ideály Republiky a skutečnost, že Coruscant, hlavní planeta Republiky je nebem, sloučením kultur, ras a všech vědomostí na jednom místě. Všichni mladí naivní kloni snili o velkých slavnostních průvodech po ulicích Coruscantu, většina se však nedožila ani konce svého prvního výsadku.

Poté co si Weight s pomocníky vydechli, zavelel:                                                     ,, Tak jo hoši, vemem to na balkon a konečně to postavíme, velitel už na nás vejrá jak na desertéry.´´                                                                ,,Pane, ano pane!´´                                                                        Poté co se přesunuli na balkon, začali s instalací těžkého kulometu, voják pozoroval Weighta jak vytahuje naolejovanou, kovovou trojnožku. Jeho dva pomocníci následně z krabice vytáhli hlaven kulometu, kterou se na jeho povel pokoušeli zasadit do kolejniček na hlavě trojnožky. Po několika minutách konečně kov uspokojivě cvakl a kulomet se vztyčil v celé své děsivé kráse. Najednou velitel rychle pískl a svolal muže do řady, na nástup. Vojáci si rychle stoupli a seřadili se do dvou řad podél zdi. Velitel jim zavelel pohov a přečetl jim hlášení z velitelství.      ,,Muži, na této misi jsme proto abychom to byli právě my kdo poprvé spatří šrotáky. Budeme to my kdo varuje naše chlapy v táboře. Tahle pozice je klíčová k udržení našeheho tábora a také k možné expanzi do dalších městských částí. Rozuměli jste?´´                                                                             ,,Pane, ano pane!´´                                                                          Poté jim rozdal hlídky, od 8 večer až do 6 ráno Christophsiského času, který byl shodný s Coruscantským. Klon měl hlídku s Pusherem od 9 do půlnoci, byli rádi, oba věděli že by stejně do půlnoci neusnuli, aspon pak budou spát až do rána. Nakonec velitel ukázal na zed na kterou jeden z vojáků umístil velké hodiny, velitel jim poté zavelel rozchod.

 Voják se znova posadil ke svému batohu a vytáhl z něj krabičku. Krabička byla vyrobená z velmi známého nekonečně recyklovaného plastu, který se používal pro obaly spotřebních věcí. V řadách Velké armády republiky byl velmi populární, kvůli nízké ceně ale vysoké odolnosti. V šedém víku od krabičky byl vyražen nápis: ´´Dení porce jídla.´´                           Voják přejel prsty po křivě vyraženém nápisu a poté odtrhl proužek s razítkem, který měl za úkol přesvědčit vojáka že obsah dávky se nezměnil od doby co byl zabalen ve fabrice.           Muž znal obsah těchto denních porcí naspamnět, v krabičce byl velký pytlík s hlavním jidlem, většinou s masovou kaší nebo instantními heními vejci. Další větší pytlík obsahoval innstantní chleba, ve dvou menších pytlících bylo instantní bantí mléko a čaj. Na čaj byli klonový vojáci zvyklí už od mala, na Kaminu to bylo to jediné co kromě vody a mléka pili. Tento instantní čaj byl sice odporný a chutnal spíš jako vyvařené erární polštáře, ale i tak byl mezi vojáky populární. Jediná potrava co nebyla zabalena v hnědém sáčku, ale ve stříbrné folii, byla energetická tyčinka, kterou většina klonů nenáviděla. Avšak byla ze všech potravin nejskladnější a pro boj nejpraktičtější. Tyčinka obsahovala hodně bílkovin, proteinu, cukru i železa ale proto také chutnala odporně a vojáci si na její chut zvykali už od malička. Pod všemi těmito potravinami byla malá kartička. Na té byla vyobrazena krásná twi'lecká žena, která se na vojáka mile usmívala. Byla skoro nahá, jediné co na sobě měla, byla přistřižená důstojnická uniforma a v pravé ruce držela blasterovou pistoli. Tyto kartičky byly foceny v ateliérech na Coruscantu, v budově válečné propagandy. Barevné kousky lesklého plastu měly utužovat morálku mužů a i přes to že jejich tužby byli při klonovacím procesu záměrně potlačovány, byly tyto kartičky mezi vojáky velmi oblíbené. Voják sám jich už měl pořádný štos zastrčený za hrudním plátem plastoidové zbroje. Kloni si kartičky mezi sebou rádi ve volných chvílích vyměnovali, voják za celou dobu neviděl moc totožných kartiček a z každé se na něj smála jiníá krasavice.

Když kartičku zastrčil k ostatním, začal s přípravou jídla. Už nějakou dobu nerozlišoval jestli, snídá, obědvá nebo večeří, prostě jedl když mohl. Z batohu vytáhl poškrábaný ešus s příborem, dále také malý kelímek. Poté ze své čutory nalil vodu do ešusu a vysypal do něj obsah sáčku s instantním pečivem, ešus se rychle zahřál až se z něj začalo kouřit. Prášek s vodou začali reagovat, směs začala bublat a nově vzniklé těsto začalo růst. Během několika desítek sekund na dně mělkého ešusu ležel horký bochník chleba. Tento chleba nebyl nijak dobrý, postrádal jakoukoliv chut a texturou připomínal spíše vycpávky vojenské helmy. Muž odložil chleba na víko krabičky a následně do ešusu nalil další dávku vody. Poté do ní nasypal růžový prášek z hnědého sáčku, ešus se opět zahřál a po chvíli se v něm objevila narůžovělá kaše s houbovitými kousky hmoty předstírající že je maso. Když byl pokrm připraven, nalil si voják trochu vody do pohárku a začal jííst. Hladově nabíral horkou přesolenou kaši lžící a zakusoval ji chlebem, který rozlomil na půl a pojídal poze jednu půlku. Asi po pěti minutách zhltal své jídlo a vyprázdnil pohárek s vodou. Následně zbylou půlku chleba vrátil do plastové krabičky společně s instantním mlékem a čajem. Tyčinku si s nechutí zastrčil za opasek, a poté s příjemným pocitem v břiše začal dřímat.

Když se probudil bylo něco málo po půl osmé večer, spal asi dvě hodiny. Vstal a okamžitě zalitoval toho, že si před spaním nesundal zbroj. Záda jej bolela stejně jako krk a končetiny měl odkrvené. S tichým klením si začal protahovat ztuhlé údy. Když se mu celým tělem opět rozlila horká krev, uvědomil si jaká je vlastně ve velké místnosti zima, dlouhými rozbitými okny dovnitř foukal studený vítr. Voják se v propocené kombinéze zachvěl a nasadil si helmu, poté si vzal svou pušku, která byla opřena o zed a přetáhl si kožený popruh přes rameno. Podíval se na hodiny, na kterých bylo právě 8:49 a zamířil směrem, kde ještě v klidu dřímal Pusher. Voják jej probudil šetrným ale dobře mířeným štouchnutím do hrudního krunýře. Tento zákeřný způsob buzení vyvolal u Pushera rychlé procitnutí, keré bylo završeno tím, že se bouchl do hlavy o zed. Když se konečně rozkoukal, zamračil se, na neuspěšně smích zadržujícího pachatele. Poté se však také zasmál zatím co se pokoušel vstát z tvrdé země. Voják mu podal ruku a po chvíli už oba mířili na balkon. Po cestě viděli mnoho ospalých vojáků dřímajících na zemi, většinou ve spacích pytlích, nebo stejně jako oni dva v plné zbroji opřeni o zed. Avšak ne všichn spali, Weight s několika dalšími seděli u malé tepelné lampy, která prostor okolo nich osvětlovala teplým naoranžovělým světlem. Muži si tam tiše povídali, pili čaj z oprýskaných hrníčků a vyměnovali si kartičky. Když dorazili na balkon pozdravili se s klimbající hlídkou a poté jim popřáli dobrou noc. Když voják vstoupil na úzký avšak velmi pevě vypadající balkon, otřásl jím chlad. Pusher si sedl na bednu munice vedle kulometu a opřel se o něj. Voják si sedl na totožně vypadající bednu postavenou vedle vchodu. Na bedně nějaký voják před ním nechal deku a muž mu ted v duchu děkoval. Zakryl si ní ramena a poté se zahleděl do dálky.

Christophsis byla jedna z nejkrásnějších a nejbohatších planet, hned vedle Coruscantu a Alderanu. Zbohatlící z celé galaxie si zde kupovali či pronajímali byty za skutečně vysoké ceny. Vojáka i přesto, že bylo město poničeno probíhajícím konfliktem okouzlovalo, křištálové pláně, vznešená architektura a k mrakům rostoucí budovy. Z balkonu byl krásný výhled na velkou část města, v chladných krystalech se odrážely zářící hvězdy. Pro muže který svůj celý dosavadní život prožil na jedné planetě a to zrovna na té zmoklé kouli Kaminu, byla planeta jako Christophsis něco naprosto fascinujícího. Většinu mužů přemohla bolest, smutek či jiné strasti války a oni tak neviděli druhou, krásnou stranu této planety. Pro vojáka to byla však ta jediná útěcha v této strašné válce. Už několik dnů nevěřil propagandě, pro něj bylo uklidnující se na hlídce dívat na odraz hvězd a nebo pozorovat krásný východ slunce z poza křištálových střech majestátních budov.

Z vojákova zasnění jej vytrhl Pusherův hlas.

 ,,Je to stejný?´´

,,Cože? Stejný? Co jako stejný?

Vyhrknul zmatený snílek, kterého otázka zaskočila.

,,Válaka, je stejná? Jako jsi si ji představoval zpátky doma?´´

,,Ne, to rozhodně ne. Doma, doma to byla prakticky hra. Na počítačových simulátorech jsme stříleli do hloupých droidů, učili jsme se jak správně zalehávat, skákat nebo se krýt. Když po tobě však opravdu někdo začne střílet, tak ti je jedno kterou ruku dáš před sebe když skočíš k nejbližšímu kusu zdi, aby tě šrotáci nerozmetali na kusy.´´

Odpověděl klon pomalu. Pusher přisvědčil a hlubokým majestátním hlasem řekl:

Jo hlavně že padneme jako velicí hrdinové ještě větší Republiky.´´

Těmito slovy uzavřel pusher vážnou část jejich noční rozmluvy.

Většinu času na hlídce trávili v tichosti, ale když už některý z nich začínal dřimat, tak si povídali. Mluvili o hloupostech, o tom jakou měli kartičku v balíčku, o tom jak neskutečně je otravuje všudepřítomný prach, nebo prostě o tom jak moc se jim chce spát. Tentokrát jim hlídka uběhla rychle. Najednou uslyšeli dvojici hlasů mířící k nim a uvědomili si, že jim hlídka končí. Předali svým nástupcům kulomet i deku a popřáli jim klidný zbytek služby. Muži šli poté rovnou spát, voják usl okamžitě poté co si sundal zbroj a zalezl si do spacího pytle.

Chladné ráno přišlo rychle, studený vítr vál po rozvalinami zasypaných ulicích a meluzína profukovala opuštěnými komplexy domů. Chlad vlezl vojákovi do spacího pytle a to způsobilo, že se muž skoro hodinu před budíčkem klepal a zuby mu cvakaly zimou. Snažil se znovu zaspat ale po pár minutách to vzdal, vstal a přehodil si přes sebe erární deku. Poté zamířil k raní hlídce, která právě ukončila službu a ospalý vojáci se ohřívali u lampy,která zároven sloužila jako ohřívač vody. Voják se s nimi pozdravil a posasdil se k nim, nabídli mu čaj, který byl tak slabý že dokonce chutnal i dobře. Muž upíjel čaj a občas prohodil s vojáky pár slov, čas jim utekl rychle a za chvíli už velitel volal k nástupu. Jednotka nastoupila stejně, jako minulého dne a velitel jim přečetl raní hlášení, to znělo naprosto stejně jako včera. Separatistická vojska postupují, ale zatím není jisto kdy překročí hranice republikou zajištěné oblasti. Po tomto stručném hlášení jim poručík Vengar zadal hlídky a řekl program příštích dnů, které tu stráví. Vojáci měli vyklidit celou místnost, zbavit ji většiny nábytku a ponechat si pouze stoly, které měli použít k vybudování svých palebných pozic. Poté zahlásil že nástup na tyto práce bude v devět hodin, následně zavelel pozor a rozchod. Voják zamířil zpět ke svému batohu a tam se posadil na svůj pomačkaný spacák.

Poté vytáhl z batohu plastovou krabičku s jídlem a pustil se do přípravy snídaně. Prvně vytáhl stříbrný sáček s nápisem ,,MLÉKO´´ a jeho obsah vysypal do erárního hrnku, následně do něj nalil vodu. Obsah hrnečku začal bublat a po chvíli v něm bylo horké bantí mléko, jeho světle modrá barva vojáka uklidnila a připoměla mu upršená rána na Kaminu. Položil hrnek na podlahu a z krabičky vytáhl půlku chleba, začal jej trhat a namáčet si sechlé kousky hmoty do kouřícího se hrníčku s mlékem. Jídlo jej celkem zasitilo a hlavně zahřálo, když si do pusy strčil poslední kus chleba a z hrnečku vysál poslední kapku mléka, vrátil hrnek do batohu a prázdnou krabičku odložil před batoh.

Pak se zadíval z okna a uviděl jak se přes vysoké stavby převalují první paprsky slunce. Ucítil, jak jej hřejí na tváři a na zmrzlých rukou, ze kterých si ted na chvíli sundal rukavice. Prožíval ted jeden z těch mála pěkných momentů, který se na frontě dá zažít. Když ho sluneční paprsky začali oslepovat, zvednul se a připojil se k několika pilným vojákům, kteří už začali z úklidem. Vzal několik židlí a přenesl je do zadní místnosti, která vedla hlouběji do budovy. Nějakou chytrou mysl napadlo aby židle do místnosti ledabyle neházeli, ale aby je skládali pouze na jednu stranu, tak aby se dalo místností popřípadě ustoupit. Vojáci to zatím nevěděli, ale některým tato skutečnost dalšího dne zachrání život. I přes to, že v kamcelářské mistnosti bylo židlí málo, jejich odklízení trvalo jednotce více jak dvě a půl hodiny. Když skončili bylo už skoro čas na oběd, několik minut po jedné hodině se do sedmého patra vyšplhali dva vojáci nesoucí zásoby. Rozdali zaprášeným a upoceným mužům dení dávky jídel, které přinesli z tábora. Vodu nepřinesli, jelikož domy měli nouzové generátory, které při případném požáru měli vypustit vodu na ohen. To znamenalo že z tohoto vodního systému mohli muži čerpat vodu z jakéhokoliv patra. Jediné co si museli sami přinést byl vodní filtr.

Když všichni dojedli, vrátili se poslové zpět do tábora a tak jednotka znovu osaměla bez spojení s hlavním táborem. Veliteli, ani dalším v technice vycvičeným vojákům se nepodařilo zprovoznit jejich obrovskou vysílačku, která měla ůdajně překonat jakékoliv rušení signálu. To bylo ted k ničemu, jelikož se ta bedna po zapojení do síté nedala ani spustit. Voják se po chvíli lelkování po obědě pustil do stavby své odstřelovací pozice. Vybral si místo na pravo od balkonu, veliká tabule skla tam byla prasklá a kus o velikosti jeho batohu z ní vypadl. Hlaven jeho pušky sedla krásně přímo do jedné z prasklin a on tak získal skvělé krytí, jelikož droidi se zaměří na vymlácená okna a odlesk toho jeho je bude oslepovat. Přitáhl si k oknu stůl s kovovou deskou, který jak se přesvědčoval by mohl posloužit, jako krytí. On a samozřejmě i všichni vojáci okolo něj věděli že je toto slabé krytí před střelami neubrání, ale cítili se lépe když věděli, že se můžou za něco skrýt.

Jelikož budování obran netrvalo moc dlouho měl ted zase čas lelkovat. I přes to že od jeho nasazení na Christophsis neměl ani chvíli čas si odpočinout, tento nedostatek práce, který od jejich příchodu zaznamenával se mu nelíbil. Všimnul si na sobě i na ostatních mužích, že jejich opatrnost klesá. On sám viděl že tato absence činosti jim nesvědčí a proto doufal že jim velitel za nedlouho oznámí, aby vykonali nějakou průzkumnou misi. Vengar však měl ted jinou práci, než zaměstnávat své nudící se muže. Jak by jim mohl takový rozkaz vydat, když se ani nemohl spojit s velením.Voják na své pozici vyčkal až do konce služby v 8 a poté si šel na chvíli zdřímnou, než bude muset na noční hlídku. Hlídka proběhla podobně, jako minulého dne, povídali si s Pusherem, kterého absence pohybu také znepokojovala. Po zkončení hlídky muž ještě nějakou dobu pozoroval praskliny na stropě a poté usnul.                                                            

 

Ráno přišlo stejně rychle jako včera. Muže vzbudil vlezlý chlad a on se musel jít ohřát k lampě. Kloni kolem něj vypadali přeně tak, jak se on cítil. Byli zamračení, oči měli slepené a tváře zarostlé. To mu připomělo že by se mohl umít a oholit, aspon aby zabil čas. Nebyl jako ostatní vojáci, kteří si své vousy tvarovali, nebo jako Weight který si vousy stříhal podle toho jak mu lezly z pod helmy, to bylo totiž proti vojenským normám. Voják se stále držel toho, co jej učili na Kaminu a to je, že správný voják je vždy hladce oholen. Vytáhl proto ze svého batohu ešus a z malé kapsičky vyndal svůj holící strojek a tubu s mýdlem na holení. Strojek dostávali mladí vojáci v patnácti letech, kdy jim začínali růst vousy.

Muž přešel k ohřívači a napustil si do ešusu horkou vodu, poté se vrátil ke svému spacáku a začal se holit, dívajíce se u toho do malého zrcátka, které našel na toaletě ve vedlejší místnosti, kam odnášeli všechen nábytek. Při svém pobytu na pozici u okna jej obrousil svým útočným nožem, tak aby kus zlomeného zrcadla měl všechny hrany zaoblené a on se o ně nemohl pořezat. Když byl spokojen se svou prací umyl si obličej v horké vodě ve které bylo holící mýdlo. Nakonec si ve vodě umyl i ruce, které měl pokryté malými rankami, které získal díky drobným kouskům skla které se dostali přes jeho rukavice. Nakonec, ted už značně špinavou vodu vylil do toalety a vrátil se na pozici. Zasunul hlavěn do rýhy v okně a čekal, sledoval zaprášenou ulici a snažil se zachytit jakýkoliv náznak blížícího se nepřitele.

Asi po hodině sledování ulice mu začala klesat ostražitost a měl problém s tím, aby neusnul. Z jeho znuděného pozorování jej vytrhly lehké vibrace, které otřásali celým patrem. Ze začátku si myslel že mu pouze mravenčí unavené svaly, které byly už více jak hodinu ve stejné poloze. Potom si však všiml, že se chvěje i podlaha a hlaven jeho pušky, která cinkala v prasklině v okně. Muž se rozlédl a uviděl že se vojáci kolem něj také zmateně rozhlíží. Poté co se vibrace zvýšili natolik, že prach usazený na zemi i v různých skulinkách na zdích, či na zbrojích vojáků. Zavelel velitel aby se všichni připravili na pozice a odjistili zbaně. Klon si zapřel dřevěnou pažbu o rameno a přitisknul k ní hlavu v helmě. Když se tak díval do dálky přes železná mířidla, spatřil vlnu prachu, která se v dálce hnala ulicí. Skrze prachovou clonou po chvýli prosvitlo slunce a odhalilo tak siluetu separatického tanku typu AA-T1. Tohoto problesknutí si všimnul i velitel Vengar a hned to oznámil celé jednotce. Muži ted bez hnutí pozorovali valící se clonu s vědomím že se v ní zkrývá T jednička a možná něco horšího.

Dlouho netrvalo a clona se přiblížila na tolik, že muži spatřili kromě tanku i něco z čeho každému, snad kromě Weighta, ztuhla krev v žilách. Z prachového oparu, se vynořili dva TRI- droidi typu Octuptarra . Separatističtí chodci čtvrté třídy jako Octuptarra  byli vyzbrojeni raketomety a laserovými děli. Tyto patnácti metrové, třínohé stroje na zabíjení by dokázala skolit snad jenom rána z kanonu, nebo když by jim tu jejich obrněnou hlavu rozmašíroval Jedi. Voják na obří dvojici hleděl přes zamlžený vizor helmy a nedokázal si představit, co by se stalo kdyby se takovému vrahovi měl postavit. Tanky se blížili a vibrace přešly v otřesy, vojáci čekali na osudnou velitelovu větu, která by jim nařizovala vrhnout se do boje s těmito věcmi. Jejich jednotka měla přepadnout pěší pluk čítající několik praporů bitevních či super bitevních droidů. Možná by zvládli ještě jeden nebo dva tanky typu Persuader či T jedničku, ale všechno dohromady a ještě tyhle třínohé bestie? To už voják začínal pochybovat jestli svůj první výsadek přežije. Když Tanky míjely budovu, ve které čekala jejich kdysi přepadová, ted už jen ustupující jednotka. Všiml si že Octuptarry zpomalily, když jejich hlavy byly na úrovni jejich podlaží všichni vojáci zadrželi dech. Vojákovo srdce bušilo a po v helmě zapařené tváři mu stékal pot, muž šilhal zamlženým vizorem na zabijáky procházejícími pod okny a v hlavě se mu promítala pouze jedna myšlenka.

,, Nezastavujte, nezastavujte, jenom sakra nezastavujte.´´

Napjatou situaci prořízla akce, kterou vykonali oba obrněnci. Najednou zastavili a jejich rudé senzory nad kanony se zablesky. Potom už voják uslyšel jenom řev velitele vyzívajícího ke střelbě dle libosti. To bylo už ale pozdě a místností zazněly strašlivé rány.Tlaková vlna způsobená prvním výstřelem odhodila všechny muže od oken a tvrdě s nimi uhodila do zdi na druhé straně místnosti.

První věc co muž ucítil byla pronikavá bolest, ani nevěděl co jej bolí, jakoby jej bolelo celé tělo. Skoro nic neviděl, měl oči plné prachu, jelikož tvrdý náraz mu strhnul helmu z hlavy. Postavil se na všechny čtyři a ucítil, jak se mu desítky střepů zabořili do rukou. Projeli rukavicí jako máslem a hladově se zakousli do teplého masa pod nimi. Muž to však skoro necítil, snažil se zvednout a nakonec se mu to i podařilo.Když se postavil měl problém udržet rovnováhu, protože podlaha se začala třást. Vytřel si z očí prach a snažil se si do nich nezabořit střepy, čouhající z jeho dlaní. Když se rozhlédl uviděl kolem sebe naprostou spoušt. Vojáci byli rozhození po celé místnoti, muži leželi kolem něj, někteří pouze zmatení a trochu pomlácení, jako on, ale byli tu i takoví, kterým chyběly končetiny a jejich kusy se válely po celé místnosti. Muž zjistil, že se ocitnul naproti balkonu, který tam však už nebyl. Podlaha kolem místa kde balkon stával byla popraskaná a začínala se propadat. Klon si všimnul, že něco leží asi tři metry před ním, tato věc se pokoušela odplazit z propadající se podlahy a při své snaze za sebou zanechávala rudou stopu. Voják se dobelhal o kousek blíž a poté zamrznul na místě. Stál a nemohl se hýbat, na zemi před ním se v prachu pokoušel Pusher, nebo to co z něj aspon zbylo, doplazit co nejdál od propadající se podlahy. Muž stál na místě a hleděl na svého zničeného bratra. Pusherovy nohy byly odděleny od těla tak, že šlo vidět jak se na pahýly lepí bíý prach a zbytky steheních kostí skřípajících po podlaze. Pusher natahoval svou jednu zdravou ruku, tak aby se nepropadnul, ale i přes jeho snažení se po zkrvavené zemi spíše sesouval směrem k prasklinám. Pusher měl otevřenou pusu, ale voják nic neslyšel, jelikož mu výbuch vzal sluch. Když naposled pohléhnul do Pusherových krví podlitých očí, věděl že už jej nikdy neuvidí. Pusher naposled bezmocně máchnul rukou a poté se skouzl po propadající se podlaze a spadnul vstříc separatistickému vojsku pod ním. Voják se konečně podíval jiným směrem, kde jej však čekal jen pohled do hlavně Octuparry, která právě odpálila balkon. Výbuch otřásl patrem a vojáka znovu odmrštil na zed, tentokrát však muž vědomí neztratil, ale bouchl se do hlavy. Když se znovu postavil ucítil krev ve vlasech a na krku, znovu se rozhlédl, druhý výstřel byl mířen tak, aby je oddelil od unikové šachty, kterou přišli. Voják se podíval tím směrem a uviděl poručíka Vengara jak leží u zdi. Voják se k němu začal belhat, cestou míjel vstávající a klející muže, ale také už nevstávající a neklející vojáky, kteří již svou povinoust v této válce splnili a jejich krev ted vymalovala tuto místnost. Když se vojákovi podařilo dostat k veliteli, svalil se k němu a chtěl jej probudit, aby mu dal rozkazy co mají dělat. Po chvíli třesení s velitelem si teprve všiml že mu chybí kus hlavy a levá ruka, proto jej radši pustil a o kousek dál se pozvracel. Když se muž uklidil podíval se po místnosti, většina vojáků byla mrtvá, ale něktří se stále drželi na nohou a řvali na sebe co dělat.

Voják ucítil jak se mu po celém těle rozlila nová síla, adrenalin mu stoupl do svalů a krev mu tepala ve spáncích. Popadl helmu, která se mu zakutálela k nohám a hlasem, který ještě nikdy neslyšel vyjít z jeho úst zařval.

,,Musíme se odsud dostat pryč, jinak nás rozstřílejí! Vemte zbraně, náboje a pomožte raněným!´´

Vojáci na něj chvíli civěli ale poté okamžitě splnili vše co jim nařídil.

,,Musíme se dostat hlouběji do budovy!´´

Voják doběhl ke dveřím, do místnosti, kam naskládali všechen nábytek a po cestě popadl pušku, kterou viděl válet se v prachu na zemi. Stoupnul si ke dveřím a křikl:

,,Dovnitř, všichni! Nezasatavujte se! Běžte co nejdál!´´

Zrovna když konečně do místnosti vpadl i on, uslyšel jak za ním vybuchuje další raketa, vržená Octuptarrou . Tlaková vlna jej popostrčila hlouběji do komplexu chodeb a on měl co dělat, aby nenarazil do bežícího Weighta, který se nějakým způsobem dostal z balkonu a vzal sebou i svůj Z-6 rotační blaster. Novopečený velitel přepadové jednotky si uvědomil, jakou odpovědnost na sebe uvalil chopením se velení. Z nějakého důvodu jej to však neděsilo, měl pocit že je to to jediné co v tuto chvíli může dělat. Když jeho muži běželi už dostatečně dlouho, pomyslel si že by bylo dobré si už ododechnout a zorientovat se v prostoru. Pokřikl povel pro zastavení a poté se snažil popadnout dech. Cítil jak má plíce plné prachu a jak se mu ho z každým nádechem do nich dostává více. Z nosu mu tekla krev a on si sundal helmu, poté co se trochu vzpamatoval a rozhlédl se kolem sebe. V kruhu kolem něj stáli čtyři vojáci a jeden byl opřený o zed, jelikož mu chybělo levé lýtko a Apollo se mu zrovna snažil zastavit krvácení. Velitel se porozhlédl, kdo kromě Apolla a zmrzačeného Milese se ještě zachránil. Byl tu Weight s batohem munice a taškou přes rameno plnou granátů, byli tu i Eighty, Dix a Torren. Všichni tři byli střelci z nově příchozí jednotky, která na Christophsis přiletěla před týdnem. Muž byl potěšen že se jich zachránila aspon polovina a že proto mají pořád šanci nějak Republice pomoct. Poté co si oddechli začal voják uvažovat, jak se dostat do dolního patra, výtahy byly mimo provoz a jediné schody byly v jejich předešlé destinaci, do které se nikomu nechtělo vracet. Poté jej napadlo, že by mohli sešplhat výtahovou šachtou, pomocí svých harpun. Vojáci na Christophsis totiž často museli překonávat vysoké překážky a proto jim byla harpuna na pušce přidělena k povinné výbavě. Muž se porozhlédl po chodbě a spatřil dveře od výtahu, které byly však zavřeny. Když vojákům popsal svůj plán, ale také zacelené dveře od výtahové šachty. Weight se ušklíbnul a přešel ke dveřím, poté na ně připevnil detonátor a poradil všem aby se schovali. Když zazněl výbuch, muž pohlédl na hrubou sílou otevřené dveře a s pochvalným pokývnutím se podíval na smějícího se Weighta. Potom jednoho po druhém sledoval, jak zabořili špičku harpunového navijáku do výtahové zdi a spustili se o dvě patra níž, kde byly dveře narušené a dalo se nimi proklouznout do pátého patra. On sám se spustil jako poslední pomáhajíce u toho Apollovi s bezvládným Milesem.

Když se všichni shromáždili na pátém podlaží, zamířil voják do stejné místnosti, v jaké právě proběhl masakr vojenských sil republiky, dvě patra výše. Místnost byla skoro totožná, až na to že okna v ní byly naprosto vymlácené a patro tak drželi pouze rámy. Dále byl v místnosti stejný nábytek a pár pracovních stolů. Jednotka vešla do místnosti, Apollo položil hekajícího Milese ke zdi a pokračoval ve snaze jej udržet při životě. Voják přešel k vyskleným oknům a podíval se na ulici, k jeho úlevě byly Octuptarry  už daleko a pod jejich okny zrovna pochodoval prapor bitevních droidů.

,, Dobrá chlapy, naše mise ještě není ztracena, pod námi se zrovna proháni prapory šrotáků. Musíme jich co nejvíce zničit, jinak naše mise bude naprosté fiasko. ´´

Zavelel a ztrhnul si přitom pušku z ramene. Všichni přitomní přisvědčili a Weight ještě dodal.

,, No jasně sešrotujeme je, at se kluci na pozicích tolik nezapotí.´´

Po těchto slovech se všichni postavili do oken, tak aby ještě nebyli vidět. Páté patro bylo níže, ale aspon tu měli šanci sejmout šrotáky i granáty, které Weight po dvou rozdal všem střelcům, až na křísícího Apolla a hekajícího Milese. Nový velitel jednotky si zapřel dřevěnou pažbu o rameno, a přitiskl si na ni okraj helmy. Přes úzký vizor zamířil na plecháče pochodujícího pod oknem a vystřelil. Ze zbraně sálal velmi známý chlad, chlad který necítil ani za nejstudenějších nocí. Chlad, který může vyzařovat pouze věc stvořená k zabíjení, věc stvořená k tomu, aby brala životy. Voják zadržel dech a zmáčkl spoušt. Střela proletěla trupem svého cíle a ten se v záchvatu blesků sesul k zemi. Muž okamžitě zamířil na další cíl a ukončil jeho program další střelou. Střelci kolem něj spustili palbu, slyšel jak tři kloni střílejí ze svých pušek a jak Weight ničí separatistické řady svým lehkým kulometem. Droidi útok nečekali, ale netrvalo dlouho a ty jejich malé hlavičky si uvědomily, odkud palba přichází. Okamžitě se zastavili a spustili palbu, záplava rudých laserů se řítila k jednotce a střely se zarývaly do všeho co jim stálo v cestě. Vojáci se jim vyhýbali a následně střelbu opětovali. K bitevním droidům typu B1 se připojil další prapor B dvojek, tito super bitevní parchanti dokázali ze svých rukou střílet rakety a tak se stalo, že se muži zaměřili na jejich destrukci. Voják si pamatoval jak při dlouhých bezesných nocích studoval jejich plány a vymýšlel, jejich nejefektivnější likvidaci. Nakonec si všiml mezery, mezi hrudním pancířem a kloubem pravé ruky, tento byl nejméně chráněný a přímý zásah z blasterové pušky by měl projít a prostřelit tak droida zevnitř. Muž proto namířil na nejbližší B dvojku a pokusil se trefit spoj mezi ramenem a kloubem. To se mu však úplně nepodařilo a místo toho ustřelil droidovu ruku úplně. To však také zabralo a muž odzbrojeného droida dorazil ránou do hrudi. Jak se tak díval první prapor už skoro celý padl, ale ke zbývajícím B dvojkám se přidal další prapor B jedniček. Voják se rozhlížel, jestli snad neuvidí prapor čtvrtý, ale vypadalo to, že tito droidi už byli poslední. Ale i tak ted bylo na ulici víc droidů, než by chtěl. Poté co vyprázdnil další zásobník a prohledal všechny sumky uvědomil si že mu došly náboje. Nakonec si vzpomněl, že má rezervní zásobník zasunutý v holením chrániči, ale i tak ho tato skutečnost vyděsila. Křikl proto na klony s otázkou:

´´ Jak jste na tom s municí? ,,

Odpovědi jej víc než zneklidnily, vojákům zbývaly nejvíce dva zásobníky na každého. Weightův kulomet v pozadí štěkal už pouze výmečně, jak se Weight snažil tenčit dávky. Nakonec však i on musel svou hračku položit a droidy kosit puškou. Voják si vzpoměl na granáty a zrovna jeden hodil, tak aby vyřadil aspon dva super droidy. Najednou začali droidi postupovat do budovy, vojáka zamrazilo. Uslyšel, jak se z šachy se schody ozývá kovová ozvěna kroků. Muži na sebe rychle pohlédli a voják rychle doběhl k šachtě, před ni ztrhnul stůl a vojáci jej napodobili. Všichni se krčili se svými puškami a jedním zásobníkem a pokoušeli si náboje rozdělit, tak aby vyřídili co nejvíce droidů. Weight však muže v jejich krčení nenapodobil, ze svého opasku vytrhl důstojnickou pistoli o které muž stále nevěděl, odkud ji Weight má. Weight si to následně namířil přímo do šachty, kde pochodovali droidi. Kloni na něj zaraženě hleděli a poté se zaposlouchali do zesilujícího kovového cvakání a náhlého Weightova dupání. Potom uslyšeli jak se něco po schodech kutálí, ticho a strašlivý výbuch lapený v šachtě. Země se otřásla a ze šachty se ozvala střelba následovaná dalším výbuchem. Voják už nedokázal čekat a vběhl také do šachty.

 U čtvrtého patra začaly schody pokrývat kusy droidů, znovu se ozvala střelba a muž rychle klopýtal dolů po schodech. Na jednom odpočívadle se zastavil, viděl totiž jak střelba osvětluje zed a on nechtěl vběhnout nikomu do rány. Pomalu proto vykoukl a spatřil neohroženého Weighta, jak zrovna bitevnímu droidovi ustřelil hlavu a jeho tělo kopnl na jeho spolubojovníky pod ním. Muž věděl, že narozdíl od Weighta s pistolí, v šachtě se svou puškou moc nezmůže a proto se pokusil aspon odstřelovat droidy z dálky. Několik jich tak sejmul a Weight mu jeho výkon ocenil pokývnutím a následnou popravou uzemněného super droida. Tato krátká přestřelka netrvala dlouho a nakonec se prostříleli skrz všechny šrotáky. Když si s Weightem vydechli, vrátili se za zbytkem jednotky a vylíčili jim své zážitky. Po trošce vítězné nálady, při které se všichni plácali po ramenou a žvanili o svých jistě znamenitých střeleckých výkonech. se začali zajímat, jak kontaktovat velení. Ted už bojem poznamenaný velitel zapnul comlink na zápěstí a naladil nouzovou frekvenci. K jeho úlevě se ozval hlas generála Kenobiho a ten je okamžitě přepojil na velitele Codyho, který už ztracené jednotce zařídil odvoz zpět na základnu.